Modré zóny - poučení od lidí, kteří žijí přes 100 let

Snad každý z nás by se rád dožil bez větších zdravotních obtíží vysokého věku. Podle nejnovějších vědeckých výzkumů má lidské tělo kapacitu se dožít v dobré kondici 90-95 let. V naší zemi je však průměrný věk 78 let (ženy žijí o něco déle než muži), takže nám někde mizí dobrých 12 let. Lze tyto roky získat? A navíc bez chronických onemocnění srdce, cukrovky a rakoviny?

Přestože délka našeho života je do určité míry dána našimi geny, z mnohem větší části (70-85%) závisí na našem životním stylu. To jsou závěry studie, ve které vědec McGue a další z Minestoské Univerzity v USA studovali téměř 3000 párů dvojčat v Dánsku.

Jaký je tedy optimální recept na dlouhověkost? Pokud se budeme ptát lidí kolem sebe, jak žít zdravěji, dostaneme řadu protichůdných rad. Máme cvičit jógu nebo běhat maratóny? Jíst bio maso nebo raději tofu? Užívat různé potravinové doplňky? A co hormony nebo resveratol? A jakou roli hraje smysl života, duchovní stránka, společnost přátel a rodiny?

Řadu těchto otázek nám může pomoci zodpovědět kniha, kterou v roce 2008 vydal americký spisovatel a cestovatel Dan Buettner a jejíž název by se do češtiny dal přeložit jako "Modré zóny: Poučení jak žít déle, od lidí, kteří žijí nejdéle" (originál The Blue Zones: Lessons for living longer from people who´ve lived the longest). Autor v této knize zkoumá životní styl lidí v pěti různých oblastech na Zemi - které nazývá "modré zóny". Tito lidé se zde dožívají neobvykle vysokého věku, často nad 100 let.

Mezi tato místa patří:

• oblast Barbagia na ostrově Sardinie v Itálii
• tropické ostrovy Okinawa v Japonsku
• Loma Linda, Kalifornie, USA (domov náboženské skupiny Adventisté sedmého dne)
• ostrov Ikaria v Řecku
• poloostrov Nicoya v Kostarice

Buettner a jeho výzkumný tým začali sledovat životní styl a stravu těchto stoletých lidí v modrých zónách s nadějí, že odhalí tajemství dlouhověkosti. Jeho kniha je v podstatě zkoumání opakujících se trendů, které odhalil při životě mezi těmito lidmi. Buettner a jeho tým objevil tyto společné znaky modrých zón:

Častý a přirozený pohyb

Nejvýznamnějším faktorem životního stylu společného pro stoleté obyvatele modrých zón byla frekvence a jemnost jejich pohybu. Tito lidé - kteří měli často vlastní zahrádky či farmy - se běžně hýbali více než pět hodin denně. Jejich pohyb byl však vždy přirozený, jako je chůze, středně namáhavé zvedání a obdělávání půdy. Poměrně extrémní cvičení, jako je vzpírání či maratónský běh, byl neexistující.

Jednoduchý jídelníček na rostlinné bázi

Všichni století lidé měli jednoduchou stravu, bohatou na ovoce, zeleninu a zejména luštěniny, s nízkým obsahem tuku, masa a rafinovaného cukru. Upřednosňovali kozí mléko před kravským, alkohol pili mírně a těžká jídla jako maso nebo sýr jedli tak pětkrát do měsíce, pokud vůbec.

Mnoho rostlin, které jedli, si sami vypěstovali a velmi málo z nich jedlo ovoce a zeleninu, které byly mimo sezónu.

Zde je přesnější seznam potravin, které tito lidé konzumovali:

• Sardinie - chléb, zelenina, malé množství vína, kozí sýr, velmi málo masa
• Okinawa - sladké brambory, kysané sójové výrobky (miso, tofu, tempeh, sójová omáčka, tamari), rýže, zelenina
• Loma Linda - čerstvé ovoce, ovesné vločky, saláty, vegetarianská jídla
• Ikari - zelenina, víno (domácí), bylinné čaje, malé množství masa
• Nicoya - kukuřičné tortily, fazole, ovoce, některé živočišné produkty (většinou kuřecí maso a vejce)

Za zmínku stojí i to, že velký počet těchto stoletých lidí následoval “osmdesátiprocentní pravidlo”. To znamená, že se vědomě rozhodli přestat jíst, když měli žaludky tak z 80% plné, což jim zabránilo v přejídání. Nikdo z nich také nekouřil.

Pocit sounáležitosti

Z knihy plyne zřejmá skutečnost, že abychom mohli žít dlouhý život, nemůžeme ho žít sami. Všichni století měli širokou síť rodinných příslušníků a přátel, kteří je podporovali až do konce. Ani jeden z nich nežil sám v domovech důchodců, ale blízko nebo se svou rodinou. Století obyvatelé byli také oddaní svému životnímu partnerovi a do svých dětí investovali čas a lásku (takže se děti o ně ve stáří s větší pravděpodobností postarali).

Všichni cítili silný smysl života - jinými slovy: měli důvod ráno vstát a jít něco dělat. Z 268 stoletých lidí, se kterými Buettner mluvil, jich také 263 patřilo do komunity založené na víře (nezdálo se, že na druhu náboženství záleží) a pravidelně hovořili s ostatními věřícími. Všechny tyto faktory přispěly k obrovskému pocitu sounáležitosti, který se projevil ve zvýšení jejich psychického zdraví.

Relaxace

Dokonce i lidé v modrých zónách zažívají stres. Ten pak vede k chronickým zánětům, jejichž důsledkem je většina nemocí souvisejících s věkem. Co však tito nejdéle žijící lidé umí - a my ne - je způsob, jakým se stresu zbavují. Lidé na Okinawě se každý den na chvíli zastaví, aby si připomněli své předky, Adventisté se modlí, lidé na Ikarii si chodí po obědě zdřímnout a lidé na Sardínii mají svou "šťastnou hodinku", kdy s přáteli či rodinou vypijí skleničku vína či aperitivu.

Časté vystavení slunci

Všechny modré zóny jsou slunné a všichni dotazovaní byli pravidelně vystaveni slunci díky svému venkovnímu životnímu stylu. V důsledku toho získali velké množství vitamínu D, který - jak ukázaly studie - je spojen s lepší náladou a spánkem, lepším zdravím kostí a očí, lepší imunitou a mnoha dalšími přínosy. Navíc, jak si Buettner a další vědci všimli, zdá se, že teplé podnebí podporuje relaxovanější postoj k práci a životu.

“Chcete-li se dožít 100 let, musíte vyhrát genetickou loterii,” uzavírá Buettner. “Ale většina z nás má kapacitu dožít se v dobrém zdraví 90 - 95 let. Jak je vidět na příkladu těchto stoletých lidí, očekávaná délka života by mohla vzrůst o 10 - 12 let, pokud bychom náš životní styl přiblížili co nejvíce obyvatelům modrých zón.”